
Balkánské léto
24. 6. – 26. 10. 2024
125 dní
6 978 km
Rakousko
Slovinsko
Bosna a Hercegovina
Černá Hora
Albánie
Srbsko
Rumunsko
Ukrajina
Polsko


Letošní cestování se neslo v lehce jiném duchu než obvykle, což zapříčinily dvě události. První byla pozvání od kamaráda Miši, ať strávíme celé léto u něj v kempu v naší milované Černé Hoře a druhá má na jaře nešikovně zlomená noha. Vše se děje z nějakého důvodu a to se nám potvrdilo, měli jsme krásné, tvořivé léto plné zážitků a zajímavých setkání.
Odjezd do Černé Hory se posunul do doby, kdy mi sundali po šesti týdnech od operace ortézu. Přestože mi chození dělalo stále problémy, tak jsme 24. června vyrazili na cestu. Vzali jsme to přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko do Bosny a Hercegoviny, kterou jsme původně měli v plánu více prozkoumávat, ale zlomená noha nás už takhle zpozdila, proto jsme v Bosně a Hercegovině udělali zastávku jen v historickém městě Jajce, kde se nachází mj. roztomilé vodní mlýnky. Poté už jsme překročili hranice do Černé Hory. Dojeli jsme až na Razvršje u národního parku Durmitor, kde nás přivítal Mišo s rodinou. Našli jsme si hezké místo v prostoru kempu a zaparkovali naši Dyea.
Daniel s Vučkem chodili po Durmitoru, objevovali trasy známé i neznámé, zdolávali vrcholky nad 2000 m, samozřejmě nevynechali ani ten nejvyšší a nejznámější Bobotov Kuk 2523 m n. m., zatím co já se snažila rozhýbat nohu cvičením, malými procházkami, plaváním v Černém jezeře a pokračovala v psaní naší knížky. Díky tomu, že jsme pobývali v kempu, což běžně neděláme, jsme měli možnost setkat se s řadou různorodých lidí a strávit plno příjemných večerů povídáním, smíchem a grilováním
.
Ale několikrát jsme naši základnu na Razvršje opustili, abychom navštívili další kouty Černé Hory. Zavítali jsme na řadu treků do divokých hor národního parku Prokletije, pokořili nejvyšší horu Černé Hory, vrchol Zla Kolata 2535 m, prošli si město Plav a vykoupali se v Plavském jezeře. V národním parku Lovćen jsme se vydali na stejnojmennou horu zvanou též Jezerski vrch, údajně je to Ta hora, která dala název celé zemi, a málem jsme šlápli na zmiji růžkatou. Mimo sezonu jsme si užili moře a téměř prázdné pláže a prohlédli si historické centrum Ulcinje. Nevynechali jsme ani pohoří Komovi, okolí Kapetanova jezera, původní lesy v národním parku Biogradská Gora a kulturu v podobě fotbalového zápasu v Nikšići. Kvůli povoleným 90 dním pobytu v Černé Hoře jsme vyjeli ze země na pár dní do Albánie ke Skadarskému jezeru a města Shkodër na nákupy zeleniny, ovoce a především oliv a sýrů.
V druhé půlce října bohužel přišel čas loučení se s Černou Horou a pomalého návratu do Čech, ale nedalo nám to, abychom si zpáteční cestu neudělali zajímavou. Vzali jsme to přes Srbsko do starého známého Rumunska a navštívili konečně za hezkého počasí malovaný hřbitov ve vsi Săpânţa. Po malém zádrhelu, zvolení špatného hraničního přechodu, jsme v Halmeu přejeli na území Ukrajiny do Zakarpatské oblasti. Trochu nám plány komplikovaly horší silnice, ale i tak se nám povedlo zdolat nejvyšší horu Ukrajiny, ochutnat místní pelmeně a boršč, navštívit Nikolu Šuhaje v proslulé Koločavě a strávit 7,5 hodiny na hranicích z Ukrajiny do Polska.


















