top of page
Cesta na Balkán
a do Turecka 2020
11. 7. – 31. 10. 2020
113 dní
10 771,6 km
Slovensko
Maďarsko
Rumunsko
Bulharsko
Turecko
Kovidová opatření zbrzdila naši další cestu, ale v momentě, kdy nám otevřeli hranice, vyrazili jsme z Čech jako namydlený blesk za dalším dobrodružstvím. Začali jsme u našich bratrů Slováků. Výletili jsme v krásné přírodě Velké Fatry, procvičili si celé tělo na řadě via ferrat a zavítali do Banské Štávnice, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Navštívili jsme plno historií opředených vísek. Počasí nám nebylo úplně nakloněno, ale déšť dodal NP Slovenský ráj magické kouzlo. Na prohlídku Spišského hradu vykouklo sluníčko a v NP Vysoké Tatry se nám pár výletů podařilo. Přes Rožňavu jsme jeli do další státu.
Maďarsko se dá projet lehce za několik hodin, ale my si pokaždé vynahradíme nějaký čas na zajímavou zastávku v této rozlehlé zemi. Tentokrát jsme si udělali výlet v NP Bukki, nevynechali pořádného langoše, bohužel neunikli hordě komárů v NP Hortobágyi a u Debrecínu si ugrilovali debrecínské párky.
Po překročení dalších hranic jsme se konečně ocitli v Rumunsku, ve kterém jsme nakonec strávili mnohem více času, než jsme měli v plánu, protože se postupně kvůli kovidu uzavřely okolní hranice do zemí, kam jsme se též chystali. Díky bohu za to, měli jsme možnost prozkoumat tuhle úchvatnou zemi křížem krážem a v podstatě bez zahraničních turistů, jen s místními.
Vše začalo v regionu Maramureš na severu Rumunska, který je doslova nabitý lidovou architekturou a dřevěnými kostely. Zavítali jsme i do jednoho z nejturističtějších míst, do města Sapanta, ve kterém se nachází veselý hřbitov s malovanými dřevěnými náhrobky. Ani výlety do přírody nám neunikly díky pohoří Rodna, které tvoří jeden ze čtrnácti národních parků Rumunska. Zvládli jsme jich prozkoumat třináct.
Oblast Bukoviny je proslulá neskutečně zachovalými malovanými kostely. U každého dominuje jiná barva, zvolili jsme tak dva na základě našich favoritek, modré a zelené. Národní parky nám ukázaly vápencové skály, ostré vrcholky, dech beroucí vyhlídky, soutěsky i ukrytou via ferratu. Jelikož zde žije maďarsky mluvící menšina, neodolali jsme zase těm langošům.
V Transylvánii jsme nejeli po stopách Drákuly, i když jeho odkaz byl cítit na každém kroku. Navštívili jsme město Brašov, zdolali nejvyšší vrchol magických hor Bucegi a strávili pohodový čas v jednom z dalších pohoří Karpatského oblouku v NP Piatra Craiului. Přes vesničku Bran proslulou hradem Vlada Tepéše považovaného za Drákulu jsme se dostali do Fagaraše a vydali se na jízdu proslulou Transfagarašskou magistrálou. Nám nešlo jen o projetí silnice plné serpentin, ale možnost treků po nejvyšších vrcholcích Fagarašských hor.
Po řadě pěších výletů v opomíjenějších národních parcích nás opět čekala panoramatická silnice zvaná Transalpina, nejvýše položená horská cesta Rumunska nabízející přejezd sedla ve výšce 2145 m n. m., která protíná pohoří Parangul. I z této trasy jsme vyrazili pěšky za vydatného větru na okolní vrcholky za ještě lepšími výhledy. V Rumunsku krása střídala nádheru a NP Retezat toho byl jasným důkazem.
Přestože i další NP Apuseni patří mezi vyšší horstvo, tak jeho devízou nejsou vrcholky, ale naopak jeskyně, které nám představily řadu svých tajemství. No a nebyli bychom správní Češi, kdybychom nejeli navštívit naše krajany do oblasti Banátu, kde se nacházejí české vesnice. V hospodě s velkým obrázkem Švejka na zdi jsme dostali poctivě natočené pivo a hezky si popovídali po našem.
Od našinců jsme zajeli k řece Dunaji a do známých soutěsek Malý a Velký Kazan. Přestože nejsme fandové velkých měst, nevynechali jsme hlavní město Rumunska, Bukurešť, která nás nadchla svou zelení, čistotou a řadou památek. Ale i tak jsme se nezdržovali příliš dlouho a raději jsme směřovali do delty Dunaje, kde opět přišel čas pro náš kajak. Od sladkých vod jsme se přesunuli k těm slaným v podobě Černého moře na proslulou pláž Mamaia a město Constanta. Užili jsme si koupání, plážových her, grilování, než jsme se po pobřeží šoupli o kousek dál.
Do Bulharska nás už pustili a přišla příležitost užít si pobřeží Černého moře i v této zemi a pravda je, že moře a pláže včetně nejproslulejších Zlatých Písků tu jsou hezčí než v Rumunsku. Navštívili jsme i města na pobřeží a užili si osamělých míst, protože říjen už dávno nebyla hlavní sezona. Díky uvolnění opatření se nám otevřela možnost nakouknout na takovou menší ochutnávku do Turecka. Zajeli jsme do překrásného města Edirne s mešitou patřící k památkám UNESCO. Vrhli se do husté dopravy 15milionového Istanbulu a prohlédli si historické centrum včetně věhlasného bazaru. Přejeli jsme Bospor a tím se ocitli rázem v Asii. Okružní jízdou kolem Marmarského moře jsme se dostali až k tomu Egejskému a obě nám nabídla skvělé koupání a úžasná místa na přespání. Historie musela také přijít, a to hned ve velkém stylu, obdivuhodná Trója. Z Canakkale už jen trajektem přes Dardaneli a nadšení jsme se rozloučili s Tureckem.
V Bulharsku nás čekalo už řádně podzimní počasí, proto už jsme nezdolávali vrcholy, ale pohoří Stará Planina nám poskytla plno budovatelských monumentů a Veliké Tarnovo kulturní památky. Navštívili jsme i skalní klášter patřící na seznam světového dědictví.
Zpět v Rumunsku přes přechod, jak z pohádky Tři veteráni, jsme zavítali znovu do okolí Brašova, kde nám v létě unikla soutěska připomínající Slovenský ráj a i počasí bylo stejné. Přišel čas historického města Sighisoara, rodiště Vlada III. Draculy, město Sibiu a věhlasné opevněné kostely. I když bychom moc rádi zůstali a dali si to klidně znova, konec října nás popohnal ku domovu.
bottom of page