Druhá cesta po Evropě naší Dyea směřovala na Západ. Než jsme se octli na hlavním začátku celé výpravy, projížděli jsme několika státy. Jelikož nemáme ve zvyku jen jet, čekala nás samozřejmě řada zastávek, namátkou třeba v Německu procházka k prameni řeky Ohře, v Lucembursku návštěva hlavního města a národního parku, v Belgii prohlídka šarmantního městečka Durbuy a vydatná ochutnávka jednoho z jejich nejznámějších produktů – hranolek.

Po Belgii přišel ten pravý start naší cesty, Francie. Začali jsme jízdou na kajaku v kaňonu řeky Mázy, přes Ardény se přesunuli do Amiens za největší gotickou katedrálou Francie a odtud naše kroky vedly na pobřeží Normandie k bělostným útesům a průlivu La Manche. V Normandii je v podstatě povinností navštívit pláže a oblasti spojené s Dnem D, proto jsme si nenechali ujít nic podstatného. Region Normandie zahrnuje i okres Calvádos, z kterého pochází i stejnojmenná pálenka. Rádi jsme ochutnali u jednoho z místních producentů a nechali si vysvětlit vnik pravého calvádosu i cideru. 

Přes proslulý Mont Saint-Michel jsme přejeli do Bretaně, kde nás čekaly obdivuhodný viadukt, Reservoir de Saint-Michel, výlet do kopečků, pohřební kameny a dramatické útesy Pointe du Raz. Pobřeží Biskajského zálivu nám zase nabídlo skvělé možnosti koupání v divokém oceánu. Posouvali jsme se směrem dolů, občas udělali odbočku od pláží za nějakou zajímavostí jako město Cognac proslulé výrobou stejnojmenného destilátu, či výšlapem na největší písečnou dunu Evropy. Od pobřeží přišel přesun do francouzského Baskitska, svérázného kraje, zelené přírody, kde nás chytlo i svérázně pochmurné počasí, vše rozzářila červeně až vesnička Espelette proslulá chilli papričkami. 

V podhůří Pyrenejí nás přivítalo jedno z nejvýznamnějších poutních míst světa, Lurdy. Pak konečně přišlo seznámení s francouzskou částí Pyrenejí, které nám poskytlo plno výletů na vrcholky hor, k jezerům, nejvyššímu vodopádu Francie, náročnou via ferratu a poklidná místa na spaní, dokonce jsme projeli Dyea i část etapy Tour de France. Z francouzských Pyrenejí jsme se plynule překlenuli do španělských Pyrenejí, které nás opět zabavily zajímavými a pestrými výlety.

Od Pyrenejí jsme se vydali přes suchou zemědělskou oblast do město Logroňo a dále přes Burgos k prameni nejdelší španělské řeky Ebro. Pokračovali jsme přes měnící se krajinu až k pobřeží Atlantiku kolem San Vicente de La Barquera, změna od chození po horách za koupáním v oceánu je jasná značka ideál!

NP Picos de Europa v sezoně nebyl nic pro nás, naštěstí Španělsko nabízí neskutečné množství různorodých pohoří, přírodních parků, kde bylo možné si užít přírody bez návalu lidí a mnohdy jsme si díky rázu krajiny připadali jak v NP USA nebo v zemích Jižní Ameriky. Přes Oviedo na Ourense jsme uháněli k portugalské hranici, když nás zastavil divný, bohužel dobře známý zvuk našeho auta, který nevěstil nic dobrého, trable s převodovkou nás bohužel znovu dohnaly. Díky tipu od místňáků v městě Celanova jsme se ocitli v rozlehlé dílně Carlose, vzhledově jasný španělský Jean Reno, který udělal možné i nemožné, aby nám pomohl, i když na poprvé se to zcela nepovedlo. Proto jsme se rozjeli s ne úplně ideální převodovkou omezeni maximální rychlostí 80km na průzkum severního Portugalska s tím, že se vrátíme, až bude vhodná součástka.
V severním Portugalsku jsme udělali okruh přes přírodní krásy, významná města i historické památky. Přes vykopávky Núeleo Megalítico jsme zavítali do města Braga za jedním ze symbolů Portugalska, kostelem Bom Jesus de Monte s barokním schodištěm a přesunuli se do keltské osady staré nejméně 2500 let. V Portu nás pohltily křivolaké uličky čtvrti Ribeira zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO. Přes Amarante zpět vzhůru do Celanovy, kde na nás čekal Carlos s podstatnou součástkou do převodovky. My sice byli o něco chudší, ale převodovka funkční! 

Pokračovali jsme za historií měst regionu Extramadura až do Badajoz, abychom udělali ještě jednou výsadek do Portugalska. Jižní Portugalsko bylo na vlně UNESCO památek a různých nej. Přes Sines jsme se dostali k oceánu a později dosáhli až na nejjihozápadnější bod Portugalska a tedy i celé Evropy, Cabo de São Vicente. Od působivého jižního pobřeží oceánu jsme zajeli do vnitrozemí a přes Mértolu se vrátili zpět do Španělska.

Posouvali jsme se přes území Andalusie do Tarify na nejjižnější bod Španělska. Nechali jsme se zlákat dominantním skalním masívem k návštěvě britské výspy Gibraltaru, abychom si vychutnali pohled z vrcholku skály a volně pobíhající odrzlé Makaky. Dále nás čekalo město Córdoba s proslulou UNESCO památkou Mezquita.  Celá oblast směrem ke Středozemnímu moři nám poskytla pestré výlety do přírody, nabídla k vidění zajímavou škálu zvířeny od ještěrek, gekonů, přes supy, daňky až po kozorožce iberské. V moři jsme se řádně nasolili a kolem rýžových polí, Valencie uháněli směr Teruel třeba k prameni řeky Tajo, nejdelší řeky Pyrenejského poloostrova. Potkali jsme se s obdobím dinosaurů v podobě jejich zkamenělých stop. Daniel jako správný rybář musel smočit prut v mece rybářů řece Ebro. Ani poutní místo Montserrat v Katalánsku neuniklo naší pozornosti.

Vstoupili jsme do kouzelného knížectví Andorra, které vyloženě vybízelo k chození po horách, ale to počasí. Stihli jsme aspoň pěknou via ferratu a pokořit Pic de Casamanyau 2740 m n. m. Zpět v Katalánsku jsme si vyšlápli na nejkrásnější místní horu Pedraforcou 2506 m n. m, s kterou to byla láska na první pohled. Odtud nás čekala jízda přes krajinu zalesněných sopek k moři za koupáním a via ferratou na mořských útesech. Od nejvýchodnějšího bodu Španělska Cap de Creus nás lákaly překrásné pláže na Costa Brava.

Vrátili jsme se do Francie a přes Perpignan jeli prozkoumat věhlasné Carcassonne. Zajeli jsme se podívat na soudobý architektonický skvost, na nejvyšší most Evropy, Pont de Millau, tyčící se do výšky 343 m na sedmi pilířích jako jehly a v délce 2,5 km. Přes Avignon jsme se dostali do odkvetlých levandulových polí, která nám dala jasně najevo, že už jsme v Provence. Levandule už nebyly, ale kajak na řece Le Verdon ano a vyhlídky do kaňonu Verdon také. Jako správní fandové Četníka jsme navštívili Saint-Tropez hlavně kvůli četnické stanici, ve které se nachází muzeum nejen k filmům o četnících, ale i jiných slavných osobnostech spojených se Saint-Tropez. 

Další knížectví na naší trase bylo to Monacké, které nás mile překvapilo. Místní oceánografické muzeum nás uchvátilo svou expozicí, množstvím akvárií s neskutečným množstvím vodních potvůrek. Z Monaka jsme zamířili do Francie na poslední koupačku na pláži u Mentonu, poté již cik cak přes francouzsko-italské hranice do Alp. Teplota nám začala pomalu ale jistě klesat a počasí se kazit. Přesouvali jsme se přes sedlo Col de Vars, kde vládl vítr a déšť. Jelikož v Chamonix mělo být pouhé dva dny okno hezkého počasí, využili jsme ho na výlet k ledovci a k jezerům, užili si do syta výhledy na Aiguille du Midi a Mont Blanc a nečekaná blízká setkání s kamzíky a samcem kozorožce horského. Předpověď nelhala a my se chtě nechtě vydali kolem Švýcarska a přes Německo domů.