Jižní Ameriku jsme vzali po její západní části. Začali jsme příletem do Bogoty, hlavního města Kolumbie, ve kterém jsme strávili pár aklimatizačních dní. Navštívili jsme krásné údolí Cocora, kde jsou k vidění nejvyšší palmy světa, tzv. voskové palmy. Zlákala nás nejmenší kolumbijská poušť Tatacoa. Podnikli jsme řadu zajímavých výletů kolem města Pasto, a jelikož Pasto hrálo první kolumbijskou fotbalovou ligu, nenechali jsme si ujít zápas na místním stadionu. Zastavili jsme se v poutním místě Las Lajas, abychom si prohlédli pohádkovou baziliku posazenou 100 m nad dnem kaňonu řeky Guáitara.

Ekvádor nám kromě nevyzpytatelného počasí, které překazilo některé naše plány, přinesl možnost stát na dvou místech v jeden moment, dostali jsme se totiž na nultou rovnoběžku. Prozkoumali jsme města Otavalo, Quito či Baňos a jejich okolí. Vydali jsme se na výlet ke kráterovému jezeru Quilotoa. Město Cuenca nás oslovilo nejen svými krásnými stavbami, ale i povedenou ochutnávkou v minipivovaru a nejlepšími salchipapas s domácími hranolkami. V NP Las Cajas jsme chytli deštivé dny, které nás ale neodradily od výletů. Ze 4000 m n. m. jsme se přesunuli k pobřeží plnému tepla a banánů a rovnou i do další země.

Peru nám dalo vše, co jsme od něj očekávali a mnohem víc. Začali jsme ve vlnách divokého Pacifiku, od kterého jsme jeli nočním autobusem do Huarazu, ideální základny pro výškovou aklimatizaci. Po pár dnech prozkoumávání města a užívání si dobrého jídla jsme se vydali za první seznamovačkou s peruánskými Andami do NP Huaraz patřícího na seznam UNESCO. Zvolili jsme jednodenní výstupy zhruba do 4500 m n. m. k laguně 69, ledovci Pastoruri, či laguně Churup, poté jsme byli připraveni na tří denní Santa Cruz Trek s výhledy na Andské velikány. Hory jsme na chvíli opustili a přes Limu, Pisco se ocitli v Ice a vinařské oblasti, takže jsme samozřejmě navštívili vinařství a hlavně nedalekou poušť a oázu Huacachina, kde jsme z vršku jedné z dun pozorovali západ slunce. Pokračovali jsme za obrazci a mumiemi v Nazce a poté do Cusca, abychom se vydali za novodobým divem světa, za Machu Picchu. Přírodní krása v podobě Duhových hor byla na našem seznamu, ale zvolili jsme k nim cestu raději poměrně náročným čtyřdenním trekem Ausangate přes tři vysokohorská sedla, jedno dokonce ve výšce 5001 m n. m., než jít turisticky zabijácký jednodenní výšlap. UNESCO město Arequipa se stala naší základnou na třídenní výpravu liduprázdnou krajinou ke kontinentálnímu rozvodí Atlantik/Pacifik a k prameni řeky Amazonky pod horou Mismi. Poslední zastávkou v Peru se stalo známé jezero Titicaca.

Bolívie byla ve znamení jedinečných zážitků. V La Paz jsme navštívili čarodějnický trh a zašli na zápas místních The Strongest na stadion Estadio Hernandez Siles, nejvýše položený fotbalový stadion světa uznaný FIFA ve 3576 m n. m., no a domácí vyhráli 6:0, ta atmosféra! Sjeli jsme na kolech neblaze proslulou Silnici smrti, 64 km se začátkem ve výšce 4600 m n. m. a koncem v 1200 m n. m. Daniel oslavil narozeninový den na největší solné pláni světa na Salar de Uyuni.

Z Bolívie jsme na hraničním přechodu uprostřed pouště přejeli hranice a vyměnili autobus, bolivijský zůstal na své straně a chilský nás vzal k chilské části hranice, kde bagáž důkladně kontrolovali i za pomoci psů. První zastávkou v Chile bylo San Pedro de Atacama, kde jsme strávili pár dní průzkumem nejsuššího místa na planetě, pouště Atacama. Přes Santiago de Chile jsme se nočním busem dostali do jezerní oblasti do města Puerto Varas, kde nám došlo, jak moc nám chyběla zeleň stromů a keřů. Pokračovali jsme do Ralůnu na návštěvu kamarádů z Kanady, u kterých jsme strávili čas plný klidu, pohody a seznamování se se zdejšími krásami. Nabrali jsme síly a zvládli cca 29hodinovou jízdu v autobuse do Punta Arenas, nejjižněji položeného města pevninského amerického kontinentu ležícího u Magalhãesova průlivu. Po důkladném průzkumu Punta Arenas jsme se přemístili do Puerto Natales, výchozího stanoviště do NP Torres del Paine, kam jsme se vydali na přesnočku pod věhlasné skalní věže k jezeru na Mirador Base Los Torres a dokonce se nám splnil sen, poštěstilo se nám blízké setkání s pumou.

Z Puerto Natales jsme se stopem dostali do El Calafate v Argentině, měli jsme v plánu navštívit ledovec Perito Moreno, ale pro nás byly ceny přemrštěné a vše okolo extrémně turistické. Prchli jsme do El Chaltenu, z kterého nás čekal dvoudenní trek ke skalním stěnám hřebene Fitz Roy a mohutnému ledovci. Paradoxně je oblast kolem Fitz Roye součástí NP Los Glaciares stejně jako ledovec Perito Moreno, ale s tím rozdílem, že do oblasti Fitz Roy se vstup neplatil. Byl to úchvatný a pro nás poslední trek v Jižní Americe!

Vrátili jsme se do Santiaga de Chile. Po dvou nocích strávených v autobuse jsme byli unavení a bohužel ztratili ostražitost. Poprvé v životě nám něco ukradli a hned foťák. Přes snahu to řešit s policií bylo vše marné a na Velikonoční ostrov jsme odlétali o něco lehčí a chudší. Návštěva ostrova Rapa Nui, který je od roku 1995 na seznamu UNESCO a jehož většina území je vyhlášena NP, nám přinesla pohlazení na duši a rozloučení se s naším dvouletým cestováním. Před námi byl už jen dlouhý přesun domů, tři dny a tři noci na letištích a v letadlech, protože nás čekaly přelety ze Santiago de Chile do Limy, z Limy do Madridu a z Madridu do Prahy. Adiós, América del Sur!