top of page
Střední východ a Kavkaz
31. 3. – 19. 11. 2023
234 dní
25 894,5 Km
ČR, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Irácký Kurdistán, Írán, Arménie, Gruzie, Kypr, Řecko, Albánie, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Rakousko
Po dvou letech, kdy nám kovid změnil naši cestovatelskou rutinu a my si našli jinou než sezónní práci, která nám umožňovala vyjíždět jen na kratší výpravy za dobrodružstvím, jsme vyslyšeli volání dálek a dupání našich toulavých bot. Opustili jsme zaměstnání, jistoty, vypověděli podnájem, zabalili nashromážděné věci do krabic a vrátili se k tomu, co je nám nejbližší, k tomu, co tepe v našich žilách, k životu na cestách v naší dodávce jménem Dyea.
Trasa se tvořila jako při stavbě sněhuláka, neustále se něco nabalovalo, až vznikla téměř finální verze naší cesty přes Turecko, Irácký Kurdistán, Írán, Arménii, Ázerbájdžán, Gruzii, zpět do Turecka a přes Balkán domů. Samozřejmě něco přibylo, něco zcela nevyšlo jako třeba již zmíněný Ázerbajdžán, kde nás na hranici nechali projít pasovkou, a pak nám řekli: „do země nesmíte kvůli karanténě“, ta trvá již asi tři roky od začátku kovidu, který už dávno v opatřeních pominul.
Přestože jsme se snažili dostat co nejdříve do Íránu kvůli rychle stoupajícím teplotám, tak nám průjezd Balkánem, Tureckem a Iráckým Kurdistánem zabral víc času, než bylo v plánu. Prostě neumíme minout bez povšimnutí, co daná trasa nabízí. Udělali jsme si několik pěkných zastávek v balkánských zemích jako např. v srbské Subotici či v bulharském Plovdivu. První město v Turecku bylo staré známé Edirne včetně návštěvy mešity Eski Cami, abychom nasáli východní atmosféru. Posilněni dürumem jsme pokračovali za deštivého počasí kolem rozbouřeného Černého moře do věhlasné Kappadokkie, která nám nepřichystala typický pohled s létajícími balóny, zato jsme měli možnost vychutnat si krásy skalních útvarů, vesniček a údolí s minimem lidí. Nevynechali jsme třeba výlet v pohoří Taurus a koupačku v moři u Erdemli.
Projížděli jsme oblastí postiženou velkým zemětřesením, městy Osmaniye, Pazarcik, Adiyaman, ve kterém pomáhali zasahovat i čeští záchranáři. Stále bylo velmi zřetelně vidět, co zemětřesení dokáže, ale i úsilí při odklizení sutin, vybudování mobilních městeček ze stanů či buněk. Naše kroky zamířili do Nemrut Daği Millȋ Parki za obřími sochami, jimž jedno z mnoha takových zemětřesení v dávné minulosti setnulo hlavy. Ty teď stojí majestátně před svými kamennými těly. Přes Diyarbakir a podél hranic se Sýrií jsme dorazili na turecko-irácké hranice Ibrahim Khalil.
Samotný přechod z Turecka do autonomní oblasti Iráckého Kurdistánu byl poněkud zmatečný. Měli jsme štěstí na menší pomoc od kurda žijícího v Anglii, který přijel navštívit svou rodinu. Kurdové jsou velmi přátelští a pohostinní, prvně jsme zažili vítání od místních v jejich zemi, nabízení pomocné ruky a pro nás zcela nepochopitelnou touhu se s námi fotit. Bezpečnost tu pomáhá udržovat bezpočet check pointů. Párkrát se nám stalo, že nás nepustili tam, kam jsme měli namířeno z důvodů působení vojáků z řad pešmergů. I přesto jsme si užili překrásné památky v podobě klášteru zasazeného v horách s dokonalými mimikry, jezídské poutní místo Lalish přístupné jen na boso či historická centra měst včetně toho hlavního Erbilu. Jeden z velmi silných zážitků nám přineslo muzeum genocidy v Slemani. Kromě historie a kultury nabízí celé území půvabnou přírodu, hluboké kaňony, nespočet vodopádů a hory, do kterých by se člověk nejraději rozběhl, což není tak jednoduché, protože v mnoha případech jsou z dob válek posety nevybuchlou municí a hraniční pohoří jsou obsazena vojáky. Do hor se někde dá, ale je třeba místní průvodce.
Nadšení jsme opouštěli Irácký Kurdistán a natěšeni jsme vstoupili do Íránu. Kraťasy jsme vyměnili za dlouhé kalhoty a mně na hlavě přibyl šátek, s kterým to není až tak striktní, jak si mnozí myslí. K Perskému zálivu jsme to nezvládli, protože se v té oblasti v květnu teploty pohybovaly už kolem čtyřiceti stupňů a to bylo na nás v autě bez klimatizace moc. I tak jsme měli co dělat, abychom za třicet dní platnosti našich víz stihli vše, co jsme měli v plánu, vydatný koktejl složený z dlouhé historie, dechberoucí krajiny, nezapomenutelného jídla a hodných lidí. Pokořili jsme několik dvou a tří tisícových vrcholů, vypravili se do největší jeskyně Íránu a nechali se unést kaňony i pouští. Navštívili jsme nepřeberné množství památek a míst, kde byla cítit síla minulosti na každém kroku, ať už namátkou třeba město posvátné civilizace Elam, Chogha Zanbil, zároveň první památka UNESCO v Íránu, proslulou Persepolis, jež byla metropolí perské říše za vlády achaimenovských králů, či města hedvábné stezky, včetně Isfahánu s jedním z největších náměstí světa, dokonce i podzemní město v Kashanu a největší zastřešený trh světa v Tabrízu. Írán předčil naše očekávání a nadchl nás natolik, že návrat do této země přibyl na seznam našich přání.
Přechod do Arménie přinesl nečekaně podrobnou prohlídku auta na arménské straně hranice připomínající až lehkou šikanu, ale celňák je celňák. S rozbordelařenou Dyea jsme vstoupili do Arménie, do státu asi s nejhoršími silnicemi, ale především hrdým a pohostinným národem, kde nenávist vůči Turkům a Azerbajdžáncům je hluboce zakořeněna a rozhodně není dobré si myslet, že hora Ararat, přestože leží na tureckém území, patří někomu jinému než Arméncům. V této malé zemi jsme strávili nečekaných 40 dní a snažili se dostat do každého jejího koutu. Nekonečné množství klášterů známých i neznámých a krásná příroda, až tedy na bolševník vyskytující se téměř všude, který by mohl být nominován na národní rostlinu, nás přitáhly magnetickou silou. Navštívili jsme např. arménský Stonehenge, lázeňské město Jermuk, u kterého jsme zažili jedno z mnoha neskonale vřelých pozvání ke stolu, ale dokonce i noční střelbu nedaleko nás v příhraniční oblasti. Strávili jsme čas u jezera Sevan, toulali se přírodou národního parku Dilijan a pokořili jsme ve sněhu jeden ze čtyř vrcholů největší arménské hory Aragats, jižní vrchol 3879 m n. m. a obdivovali obří čedičové útvary i nejvyšší vodopád Arménie. Hlavní město Jerevan nás úplně neoslovilo, ale majestátní socha Matky Arménie a muzeum arménské genocidy stály za vidění. Zcela jsme propadli šašliku, marinovanému vepřovému masu grilovanému na špízu, jehož přípravu jsme postupem času dovedli k dokonalosti a pokrm nás neopustil ani v zemi další, a to v Gruzii.
Gruzie kromě vynikajících šašliků, chutného plněného pečiva, vína zrajícího tradičním způsobem pod zemí v nádobách zvaných kvevri nabídla nezapomenutelná setkání, ať už s jinými cestovateli různých národností nebo místními obyvateli, kteří nám ukázali, jak se popíjí jejich velmi silná pálenka jménem chacha a jak probíhá tradiční příprava beránka na ohni od začátku až do konce. Navštívili jsme skalní města Vardzie, Uplistsikhe i klášter David Garedža. Národní park Vashlovani nám připomněl opět úchvatnou krajinu USA a přinesl pocit, že jsme dorazili na konec světa. I Gruzie je plná hezkých kostelů, klášterů a katedrál jako třeba hned celý komplex kostelů Gelati zapsaný na seznamu UNESCO stejně jako katedrála Bagrati v Kutaisi či působivá obří katedrála Alaverdi se zachovalou freskou sv. Jiří. Jedna z mnoha prašných cest nás zavedla do jedné ze vsí, do Shatili, kde se nachází komplex obrano-obytných věží, tzv. koshkebi. Prošli jsme si historické centrum Tbilisi, podívali se do města vína Telavi a v Gori, rodišti Stalina, jsme navštívili muzeum jemu zasvěcené. Ale to nejpodstatnější, co Gruzie nabízí, je překrásná příroda. Vydali jsme se na mnoho procházek, výletů, treků i s přesnoček za obdivováním vodopádů, ledovců, jezer i řek, hlubokých údolí, zdravých lesů a nezapomenutelných výhledů, ať už v přírodní rezervaci Lagodekhi, NP Borjomi, v rozsáhlé oblasti v okolí Kazbegu, Ušguli, či Mestie, kde jsme měli možnost poznat i úroveň místní nemocnice, když si Daniel rozsekl nohu a bylo třeba šití. S Gruzií jsme se rozloučili koupačkou v Černém moři a prohlídkou města Batumi.
Dny po návratu do Turecka byly plné plavání v moři, výletů do hor např. do NP Kaçkar Dağlari, courání se městy, a dokonce zhlédnutí utkání fotbalového klubu Erzurumspor. Arménskou stopu jsme potkali v ruinách města Ani a přes pevnost v Karsu, údajnou Noemovu archu a palác v Dogubayazitu jsme dojeli až k jezeru Van, kde se z nás stali ostřílení cestovatelé, neb po nás stříleli. V NP Nemrut Kalderasi, což je obří kráter, nás čekalo nebývale blízké setkání s medvědy a v NP Aladağlar náročné treky v ještě náročnějším terénu.
Když jsme byli tak blízko a trajekty byly v provozu, rozhodli jsme se prozkoumat krásy Kypru a udělat si takovou dovolenou na naší cestě, jak máme zvykem. Ostrov jsme objeli téměř celý dokola a zavítali jak do turecké tak evropské části. Užili jsme si prohlídku hlavního města, které je rozděleno na dvě části a člověk musí opravdu projít pasovou kontrolou a mít u sebe dvojí měnu, tedy eura i turecké liry. Obdivovali jsme historické památky, kterých má Kypr víc než dost, přírodu pohoří Troodos, vodopády, či divoké oslíky na Mysu Apostola Andreâ, ale to nejúchvatnější bylo koupání a šnorchlování v průzračném moři a spaní na místech s pěknými plážemi.
Po opětovném návratu do Turecka nás čekala cesta po pobřeží a nejen kolem významných turistických letovisek jako je Alanye, Antalye, ale i návštěvy antických památek např. Side, Xanthos Didim, či přírodních zajímavostí v podobě samovolně hořících plamínků ve skalách zvaných Chiméry. S asijskou částí Turecka jsme se rozloučili ve městě Çanakale a poté přejeli průliv Dardanelli na poloostrov Galipoli, který nabízí řadu pomníků, hřbitovů a pamětních míst jako upomínky jedné z krvavých bitev I. světové války.
Z Turecka na chvíli zpět do EU, zajeli si na malou ochutnávku severní části Řecka. Prošli jsme si několik památek v Soluni, při východu slunce si zaplavali v moři s výhledem na zasněžený vrchol Olympos, sídlo bohů a při procházce obdivovali unikátnost klášterů v Meteoře zezdola i ze shora. Posouvali se stále směrem k České republice ale s neodmyslitelnými balkánskými zastávkami. V Albánii na riviéře jsme se definitivně rozloučili s mořem, které nám dělalo tak dlouho věrného společníka. Z Logarského průsmyku nás stezka zavedla na jednu dvoutisícovku za výhledy a městečka Gjirokastër a Berat nám ukázala zajímavou architekturu, díky níž je právoplatně na seznamu světového kulturního dědictví.
Naše srdce nás jako vždy zatáhlo do Černé Hory a milovaného NP Durmitor na místa známá, oblíbená i nová. Poslední zastávkou na této cestě bylo kouzelné Sarajevo a jeho rušný bazar, ulice s domy jako němými svědky pohnuté historie, skvělé jídlo a jedinečná atmosféra. Ale stejně jako před pěti lety nám téměř na stejném místě odešel alternátor, naštěstí jsme tentokrát přesně věděli, na koho se obrátit a ani tentokrát nás místní šikula nezklamal a my už jen uháněli „domů“, i když pro nás je doma tam, kde zaparkujeme!
bottom of page